top of page
Vyhledat

Přeložila jsem další knihu... a mám výčitky

aneb ani já teď nejsem žádná srdcařka


V červnu tohoto roku vyšel v časopise HOST článek Už nejsme žádní srdcaři, který se mezi překladatelskou komunitou začal sdílet a šířit jak požár v létě.

Mě osobně velice zasáhl, protože velmi výstižně popisuje současný stav a hořkou situaci, ve které se v Česku literární překladatelé aktuálně už nějakou řádku let nachází a která je teď i součástí mé každodenní rutiny.


Obecně jsem se už na bakalářském studiu, kdykoli došlo na téma cenotvorby a vyjednávání finančních podmínek, setkávala s následující zkušeností:

Literární překladatelé nemají moc prostoru pro vyjednávání lepších cenových podmínek. Tak to prostě je. Protože nakladatelství mají velice omezený budget, a pokud jim napíšete, že chcete zvýšit honorář, raději si najdou někoho jiného, kdo to za tu cenu udělá místo vás. Nebudou řešit, že ten někdo jiný třeba nemá tolik zkušeností, není tak dobrý nebo schopný, a jeho práce bude méně kvalitní.

Samozřejmě je pak otázkou, zda ti, kdo takovou zakázku přijmou, nekazí trh. Kdybychom se vzepřeli všichni společně a prostě hromadně takové zakázky nepřijímali, vyjednávání o honoráři by se tím trochu usnadnilo. Jenže to se nikdy nestane.


Tento argument podkládá i následující úryvek z výše zmíněného článku s citací renomovaného anglisty Viktora Janiše:

Překladatelé si akceptováním nedůstojných a neudržitelných honorářů podřezávají sami pod sebou větev. Proč to dělají? „Byli jsme spokojeni, že jsme si jakžtakž vydělali na živobytí, že nemaximalizujeme zisk, nýbrž užitek pro sebe i společnost. Řada z nás byla, je a možná i bude idealisty, ale i idealismus dostává na frak v okamžiku, kdy už honoráře nestačí ani na pokrytí životních nákladů. Nakladatel samozřejmě coby investor hledá člověka, který knihu při zachování jakés takés kvality přeloží za co nejnižší honorář,“ uvažuje Viktor Janiš. „Byl jsem svědkem toho, jak jedno nakladatelství nabízelo skvělou knihu za 220 Kč na normostránku postupně čtyřem překladatelům. Pátý to za těch 220 vzal. Můžeme si za to sami,“ říká.

Takže já jsem ta, kdo teď "kazí trh" a přispívá k téhle strastiplné situaci, ve které se my překladatelé aktuálně nacházíme – právě tím, že přijmu zakázku za tuhle cenu.

Protože přesně to jsem udělala. Asi před rokem jsem přijala zakázku a podepsala smlouvu na romantasy trilogii House of Beating Wings. Tuhle konkrétně za 215,- za normostranu.

Když to za tu cenu nepřeložím já, vezme to za tu cenu někdo jiný. No, a já jsem teď ten někdo jiný.

Netuším, kolik jiných překladatelů přede mnou konkrétně tuhle zakázku odmítlo... třeba jsem byla první, komu ji nabídli, a rovnou to vzala. Neviním nakladatelství za ceny, které překladatelům nabízí. Je to začarovaný kruh. Komplexní složitý problém, kde ukázat prstem na jednoho konkrétního viníka je hrozně složité, ne-li nereálné. Protože on možná jeden jediný viník ani není.

Jenže během práce na překladu prvního dílu téhle trilogie jsem se najednou začala jako viník cítit já sama. Začala jsem mít výčitky. Že vlastně tím, co dělám a za jakých podmínek to dělám, jsem spolupachatel. Najednou jsem měla pocit, že mě ta práce přestává těšit a naplňovat – a to jsem s ní v podstatě sotva začala.


Už na škole nás všichni krmili tím, jak se v dnešní době literární překladatelé neuživí. Vždycky jsem si říkala, že i když bych si za tu práci představovala vyšší odměnu, alespoň tvořím něco, co má hodnotu, předávám dál něco kvalitního. Jsem komunikátor kultur. Ale to je bullshit výmluva, která nejen že není vždy pravdivá, ale navíc mi ani nevydělá na nájem a daně.


Ve většině případů navíc člověk nepřekládá hodnotnou literaturu, ale spíš ne zrovna kvalitní beletristický balast, kterého jsou v knihkupectví plné police. Protože to se prodává. To plní tabulky. To konzumuje největší masa.


Nedělala jsem si nikdy iluze o tom, že hned od počátku své kariéry budu tvořit historii a překládat kultovky ražení Pán prstenů nebo Stranger Things... koneckonců i proto, že takového výchozího materiálu vzniká minimum (a člověk se k němu dostane velmi vzácně).


Ano, překladatelé v Česku, podobně jako třeba učitelé či lékaři a mnoho dalších, spadají už dlouhé roky do kategorie "vás ta práce přece baví a děláte jí, proto že je to vaše poslání, ne pro peníze." Poslání mi ale na nájem a jídlo nevydělá. Proč nemůžu dělat práci, kterou považuji za své poslání a které mě baví, a dostat za ni nedej bože i adekvátně zaplaceno?


Překladatelé jsou nehmotní živitelé společnosti. Živitelé mozku a myšlenek. Obrovský podíl veškerého obsahu, který celá společnost dennodenně konzumuje, prochází rukama překladatelů. Knihy, filmy, seriály, titulky, dialogy v nadabovaném filmu, články a další obsah na internetu, na co si vzpomenete. Lidé si kolikrát ani vůbec neuvědomují, jak moc velkou zodpovědnost překladatelé mají, a do jaké míry mohou ovlivnit kulturu a jazykovou morálku společnosti.


Máme krmit společnost kvalitní uzeninou, na jejíž výrobě si dáme skutečně záležet, protože pro to máme vhodné podmínky a dostatek času, nebo vám radši máme do párku v rohlíku nacpat piliny, protože na kvalitnější uzeninu nám nezbyde čas, prostor a energie?


Protože tak to funguje. Překladatel, který nedostane adekvátně zaplaceno, může stěží odvést tu nejlepší práci. Spěchá, aby zakázku dokončil co nejrychleji. Stejně jako jeho zadavatel je najednou nucen jet na kvantitu, ne na kvalitu. Nestíhá deadliny, protože u překladu musí dělat i jinou práci, aby se uživil, a pak narychlo dohání na poslední chvíli. Unavený, přepracovaný. Směřuje k jasnému vyhoření, protože tu profesi dotuje vlastním volným časem, o který pak nutně okrádá svou rodinu, přátele, nebo sám sebe. Ano, máme určitou flexibilitu v tom, kdy můžeme pracovat – nemáme pracovní dobu a můžeme si pracovní den rozvrhnout podle sebe. Tahle flexibilita je ale vykoupená příšerně tragickou work-life balance. Zní to všechno super, můžu pracovat kdykoli a kdekoli. Jakmile se ale tohle můžu pracovat kdykoli a kdekoli promění na musím pracovat pořád a všude, už to taková hitparáda není. Kdo si to nezkusil, může jen těžko soudit. To je, podle mě, dnešní realita a každodenní chleba naší profese.


Ačkoli čím dál větší procento obsahu (především co se týče angličtiny, samozřejmě) dnes už zůstává v originále, je mnohem běžnější sledovat filmy v původním znění, než bývalo dřív, nepřekládají se texty písní, a i spousta článků a dalšího obsahu na internetu je v angličtině, protože průměrný Čech už dnes svou úrovní stačí na to, aby strávil neobtížný text v angličtině bez nutnosti překladu, práce máme pořád dost. A i tak se u nás na fakultě vždycky tradovalo, že aby se literární překladatel vůbec uživil, dřív nebo později skončí u červené knihovny. Nevěřila jsem tomu. Et voila, here I am.


Takže teď taky v podstatě překládám červenou knihovnu s příchutí fantasy. A ještě k tomu je to kniha, která – podle mě – hraničí s kategorií "brak". Není to hodnotná literatura. Jen něco, co čte poměrně hodně – přiznejme si, převážně žen. A tenhle požitek jim zprostředkovávám za průměrně nižší hodinovku, než bych dostala za pultem v Mekáči. Srandy kopec.


A nejhorší na tom je, že to takhle necítím sama. Nedávno jsem si vyměnila pár soukromých zpráv s kolegyní, se kterou jsme studovaly bakaláře. Na Bc. studium jsme nastupovaly v roce 2019. Od té doby jsme se obě dostaly k literárnímu překladu. Jinými slovy, jsme obě v oboru relativně čerstvě. A i ona mi napsala o tom, jak cítí profesní únavu a uvažuje o změně oboru, protože se naše podmínky za ty roky nikam neposunuly. A že je smutný, že se z literárního překladu stane něco, co dělá člověk u jiné práce, protože ho to neuživí. Člověk nechce odvádět polovičatou práci, ale v dlouhodobém měřítku to snad jinak ani nejde.


Možná by pomohlo, kdyby nakladatelství začala publikovat zlomek překladové literatury, která aktuálně vychází, a těm překladům věnovali náležitou péči a důstojně zaplatili ty, kteří na překladu pracují. Což mimochodem nejsou jen překladatelé, ale i redaktoři, korektoři, editoři apod.

Pro ilustraci další úryvek z výše zmíněného článku:

Jak taková cesta vypadá, ilustruje Václav Kadlec, jenž se ve výše zmíněném rozhovoru raduje, že skupina Albatros Media letos zvýší počet vydávaných titulů na 1 100: „Naplánovali jsme si, že produkci navýšíme, a spoléhali jsme na to, že konkurence přibrzdí, protože ta doba není úplně jednoduchá a knižní trh jako takový se zmenšuje. Naše knihy budou mít na trhu víc prostoru.“ Proč nelze zvýšit bídné honoráře překladatelům, však vzápětí mluvčí skupiny Jana Fikotová vysvětluje slovy: „Bohužel stále výrazná část produkce skončí ve ztrátě nebo kolem nulového zisku.“

Dává tohle proboha někomu smysl? I přes to, že velká část končí ve ztrátě, se stále navyšuje produkce, takže máme jen víc překladů, víc práce, a podmínky dál stejně bídné? A přitom se o pár řádků výš dočteme o tom, že "provozní zisk skupiny (Albatros) v loňském roce činil téměř sto milionů korun". Pardon, kde má tohle logiku?


Možná se prostě musím jen smířit s dvěma zásadními AHA momenty:

1) překladatelé – především ti literární – nikdy nebyli a nejspíš asi ani nikdy nebudou obzvláště dobře placená profese.

Nikdy s nimi nebude spojená asociace "tyjo, to je profík ve svém oboru, ten určitě solidně vydělává".

Viz ještě jeden citát z časopisu HOST:

Zatímco u většiny ostatních profesí platí jakási přímá úměra, že čím je člověk vzdělanější a zkušenější, tím více si ho na trhu práce považují a o to rychleji se mu zlepšuje životní standard, u překladu krásné literatury platí, že čím je člověk vzdělanější a zkušenější, tím dostává náročnější texty, za něž si vydělá nominálně stejně nízký honorář, ale stráví na nich mnohem více času, a tudíž si summa summarum vydělá peněz stále méně.

(V článku za tímto úryvkem následuje reálná ukázka této situace se skutečnými čísly.)


Odmítám se ale smířit s tím, že se literární překladatelé sotva uživí. Nebýt v pár procentech populace, která vydělává o dost vyšší, než průměrnou mzdu je jedna věc (vážně nejsem nějaká CEO soukromé firmy nebo IT programátor, abych vydělávala balík a ani mi o to nejde). Ale být vzdělaný člověk, který dělá dost náročnou a důležitou profesi, a mít potíže se tím vůbec uživit, je něco úplně jiného. Sama jsem ve skupince těch, kteří u překladu musí dělat i jinou práci, aby mohli fungovat.

Málokdo vnímá všechny nuance, které tahle práce obnáší: nezbytné vzdělání, jazykové skills, sečtělost, cit pro jazyk, znalost kultur a kulturních reálií a tak dále... Překladatel není jen někdo, kdo se naučil anglicky a pomocí slovníčku převádí slovíčka z jednoho jazyka do druhého: ta práce je mnohem, mnohem komplexnější.


2) většinu času je to prostě "jen" práce, která nedělá díru do světa, a člověk se musí smířit s tím, že málokdy bude překládat něco, co ho vyloženě baví nebo v tom vidí nějakou přidanou hodnotu.

Obzvláště pak v angličtině, ze které se překládá do češtiny obrovské množství textů a překladatelů v této jazykové kombinaci je spousta, takže sáhnout si na nějaký hodnotnější/kvalitnější text je mnohem vzácnější. Já třeba nejsem fanoušek romantasy ani její cílová skupina. Ale možná je v Česku dost čtenářů (nebo asi spíš čtenářek), které tento žánr konzumují a baví je. A možná je i dost takových, které si zrovna tuhle knihu přečtou a bude je bavit, bude pro ně díky mému překladu stravitelná a zajistí jim pár hodin zábavy a potěšení, protože – ruku na srdce – v originále by si to samy nepřečetly. Tak mě snad může hřát na srdci, že alespoň jim zprostředkuji těhle pár hodin potěšení a zábavy.


Alas, můj idealismus dostal značně na frak. Snad to nějak překonáme.

Komentáře

bottom of page